"Oblíbená" spolužačka

Po dvou týdnech jsem dnes vyrazila do školy, rovnou na zkoušku. Jako prvního člověka jsem potkala Jelenu, co má nos nahoru.


Namyšlených lidí jsem už potkala dost, ale paní Jelena stoprocentně vede všechny žebříčky. Po zářivém úsměvu se mě zeptala, jak se mám. Já jsem pomlčela o křečích v břiše a o tom, že jsem kvůli tomu celou noc nespala a místo toho povídám ça va. A to neuhodnete, jak mi odpověděla ona. "No hrozný, co ti budu povídat!" Tak jsem čekala, co vážného se stalo a ona za chvilku dodává: "Vláčím se sem v přecpaným autobuse skoro hodinu, mám z toho takovouhle hlavu!" (při tom rukama máchá nad hlavou a ukazuje, jak velkou ji asi má). Takže jsem jen pozdvihla obočí a "vypnula", protože na nějaké bezdůvodné stěžování nejsem zvědavá.

Jedno pozitivum tenhle rozhovor měl, břicho mě bolet přestalo. Nevím, jestli to bylo tím, že jsem si uvědomila, jak moc musela trpět ona (ironie) nebo tím, jak jsem se ponořila do psaní písemky.
Nebudu ale zbytečně jásat, další zkouška -ústní- mě čeká odpoledne, kde se s Jelenou opět potkám. Jen doufám, že se jí zase něco příšerného nepřihodí, abych z toho to bolení břicha nechytla zpátky :-) .