Dijonská hořčice jako lék na rýmu

Už si můžu písničky od Luneticu zpívat, aniž bych za to byla kárána, holky odjely. Řeknu vám, je to šok, být v pokoji zase sama a nemluvit. Několikrát už se mi stalo, že jsem chtěla holkám něco říct a když jsem otevřela pusu, tak jsem zjistila, že tu vlastně nejsou :-D. Takže se ze mě opět stává pan Mluvka z Vratných Lahví.



Stále ještě nemám fotky z Bruselu, ale to nevadí, aspoň se máme pořád na co těšit.

Ještě jsem si vzpomněla na pár střípků z týdne. Když jsme obědvaly v irské hospodě, donesli nám i misku s různými omáčkami. Vybrala jsem si Dijonskou hořčici a říkám holkám: "Ty jo, ta docela protáhne." A Gabka na to:  "Tak to tam celý naper, ať se dneska vyspíme!" (narážka na mé údajné, avšak nepotvrzené, chrápání).

Na poslední den jsme si nechávaly nákupy suvenýrů, rozuměj jídla. Ovšem to jsem ještě netušila, že čtvrteční svátek je nejspíš svátečnější než ten středeční, protože všechny supermarkety byly zavřené. Místo líného odpoledne s filmy a seriály jsme si udělaly tour po supermarketech v mokrých botách, s odérem zmoklého psa, ale i přesto s úsměvem na tváři a vidinou teplého čaje. Myslím, že jsme se všechny celou dobu (tři hodiny ježdění tramvají sem a tam) úspěšně přetvářely, jak je to vlastně fajn a upřímných úsměvů bylo jak loni na světluškovském táboře (poznámka pro nezasvěcené: to znamená, že jich bylo poskrovnu). Nakonec jsme jeden předražený mini supermarket našly a tak bych chtěla jenom říci, že ti, co dostanou od Vegy nebo Gabky víno, by si ho měli dost vážit, možná že by ho ani neměli pít, ale někam si ho vystavit a pravidelně ho lechtat prachovkou.

                                         Fotka ještě z večeře v poslední den školy. Hiroyuki, Anna-Maria.

                                         Bruselské hranolky do kornoutu.

No a to je prozatím vše. Mějte se krásně a těšte se na mě, už jen 14 dní a jedu domů.