Včera večer jsem šla na zastávku vyzvednout vyčerpanou Anežku a poskytla ji u sebe azyl. Její kufr určitě neváží třicet, ale nejmíň sto kilo.
Ráno nás čekala informační schůzka, na kterou jsem se fakt těšila. Ještě před budovou jsme potkaly tři Češky, který jsme už později nenašly, ale ono je to možná dobře. Čím míň kamarádíčkování s Čechama, tím víc kamarádíčkování s jinýma národnostma. Na schůzce jsme byly (a píšu tvrdé y, protože myslim mě a Áňu :-P ) obdarovány asi tak milionem prospektů, takže aspoň vím, co tu budu těch 9 měsíců dělat. Dřív pojedu domu, než to všechno přečtu.
Pán, který se do nás snažil dostat nějaké informace, ukončil svůj monolog až za tři hodiny. Mezitím nám stihl představit snad všechny zaměstnance školy, ze kterých je pro mě nejdůležitější asi zdravotní sestřička, kterou už stejně nevím, kde hledat. Takže tak. Vážně jsme si moc přály, ať už ten pán skončí a řekne nám, kde je připravený to jídlo, na který se těšíme už od večera. Na konec měl připravenou krátkou hru, při který se spíš dobrovolníci ztrapnili, než pobavili. Hlavní město Ruska zná snad i můj brácha (Martine?).
Konečně jsme se dočkaly a vrhly se na to báječně vypadající jídlo. Bála jsem se, že tam budeme za typický Čechy, co si na talířek naloží co to jde, ale byli tam ještě mnohem extrémnější existence, takže jsem se ani necítila trapně :-D Ještě předtím jsme ale narazily na další Češku a tu už jsme neztratily, protože Andrea to tu už trochu zná a můj šestý smysl mi říká: "Téhle holky se drž!"
S plnýma břuchama jsme se s Áňou vydaly hledat její příjem na koleje. Tu cestu ode mě k ní už nechci nikdy zažít a to ještě nebyl zdaleka konec všech útrap. Když jsme se dokodrcaly k hnusně vypadajícím budovám a usoudily, že tohle teda bude kolej, nemohly jsme najít ani vchod. Šel kolem pán a s radostí nám ukázal, kudy dál. Ty budovy neměly výtah a Anežky pokoj je až v pátým patře. Mám takový dojem, že ten pán se nám směje ještě teď.
Moje kolej je oproti té její úplný hotel. Dobře, teď trochu přeháním, ale nezávidím jí to.
Po zkolaudování jsme měly sraz s Andreou a jely jsme si vyřídit jízdenky. Jelikož jsem jelito a v žádosti jsem vyplnila okýnko navíc, začala na mě slečna něco žvatlat. Ani když zpomalila, tak jsem jí nerozuměla jediný slovo. Uklidňuje mě jen to, že ani jedna z holek netušily, co po mně chce. Naštěstí mi tu kartičku dala a já ji tímto zdravím a přeju jí co nejméně takových dementků mně podobných :-)
Dalším cílem byl nákup. Už vím, kde je supermarket! A díky společnému nakupování jsme s Anežkou zjistily, že jsme obě nadšené do jídla. Do nakupování jídla. Do nakupování neznámého jídla. Do přežírání se neznámým jídlem. Už jsme si zhruba naplánovaly, co si koupíme na společné romantické večery. Jupí!
Zdá se mi, že se to tu pomalu začíná rozjíždět. Už máme nakoupené víno (hroznové i lahvové) a večer máme sraz s dalšími Erasmáky někde v centru.
A co vy? Otevřete si se mnou lahev vína?
Pac a pusu :-*
doufám, že budeš mít dost kuráže a dáš si tam i šneky..!! ;)
OdpovědětVymazatRája
V to doufám taky! :-)
Vymazat