Cestou necestou

Ahoj!

  Po cca 28 hodinové cestě nás navigace donavigovala do cíle. Je mi jasný, že prahnete po perličkách z cesty. Pár jich mám :-)

                                

  Cesta přes Německo byla rychlá a bezproblémová. Ve Francii nás popletená navigace navedla na dálnici, po který jsme jet vůbec nechtěli, ale pán z navigace (dále jen Pán) si to nechtěl nechat rozmluvit. Tvrdohlavec! Zastavili jsme na benzínce a hned nám někdo ťukal na okno. Hrklo ve mně, protože jsem pro tyhle případy neměla připravený žádný francouzský věty :-D Naštěstí to byl Čech. Jeho Pán ho taky navedl špatně. Než se nám podařilo sjet z dálnice, projeli jsme naší první a zároveň poslední mýtnou bránu (takhle se to asi nejmenuje, co?). Vypadalo to, že automat nechce naše peníze, ale po chvilce přemlouvání se nad námi smiloval a zvedl závoru.

  V půl jedný v noci jsem v malebné vesničce Luze poprvé promluvila francouzsky na živého Francouze venčícího živého francouzského psa.  Poslal nás správným směrem a já ho budu nosit v srdci ještě dlouho. A taky bych si konečně mohla zapamatovat, že quatre-vingts kilomètres není 24 km, ale 80km (vsuvka pro francůženky). Číslovky budou oříšek :-D 

  Přestávku na krátký a nepohodlný spánek jsme měli daleko za Besanconem, v malé vísce za kostelem. Tímto se omlouvám všem věřícím obyvatelům této vísky, že jsem se vyčůrala v blízkosti posvátného místa.

  Vyjeli jsme v šest a já se těšila na záchody a vodu. Olíku, Vegy, hned jsem si vzpomněla na mojí pařížskou příhodu s divným záchodkem. Začala jsem se smát. Smích mě přešel, když jsem zjistila, že tady jsou takový záchodky všechny. Další konverzační chvilka proběhla na benzíně při shánění alkoholtesteru. Mladíkovi za kasou jsem rozumněla a klidně bych si s ním ještě chvilku povídala, ale měla jsem tepláky a rozcuchaný vlasy, tak jsem poděkovala a zaplula do auta. Tak třeba jindy, až budu vypadat jako člověk, kluku z benzíny! 

v 16:00 - slavnostní příjezd. Plná odhodlání jsem s deskama v ruce vešla na recepci. Bylo tam dost lidí, to jsem nečekala. Chvilku jsem stála, sledovala situaci a zařadila se tam, kde by mohl být konec fronty. Pak jsem si všimla, že sice stojím ve správné frontě (né že by tam nebyla jen jedna), ale nemám desky jako všichni ostatní. Uf. Na slečnu za pultíkem jsem vychrlila několikhodinpředempřipravenou větu. Pochopila ji! :-D Celkem jsem tam strávila asi hodinu vyplňováním formulářů a čekáním v již zmiňované frontě. 

                                  Kolej

  Po vynošení věcí do pokoje jsme ještě zajeli k Atlantiku do města Arcachon. Vycachtali si nohy v oceánu a zas jeli nazpátek, protože jsme se báli, že nás ten ostrý vítr odfoukne :-)

  Před chvilkou jsem zamávala rodičům, utřela slzy a  teď už se jen těším na to, co mě čeká :-)

Mějte se krásně 

pište mi básně!