Ano, je to smutné, ale tímto týdnem odstartovaly rozlučkové večírky. Pomalu se všichni vrací do svých domovů a jestli to takhle půjde dál, tak budu svůj odjezd slavit sama.
Včera jsme úplně spontánně vyrazili s Hirojukim, Šink tzu (a tou výslovností si po dvou semestrech stále jistá nejsem :-) ) a Annou oslavit konec semestru. To pro nás bohužel znamená i poslední možnost se vidět. Na jednu stranu si říkám, že je ten Erasmus hrozně krutej; poznáte lidi z druhého konce světa, potkáváte se s nimi skoro každý den a pak si máte říct poslední au revoir? Já jsem se snažila být optimista a říkám, že svět je malý a určitě se ještě někde, třeba i náhodně potkáme. Jasný, něco jiného je loučení se s Italkou, Španělkou, Polkou,... protože se jedná pořád o Evropu a vždycky je tu možnost se domluvit na setkání. Jenže s Čínou nebo Japonskem si moc netykám, to je pro mě svět vzdálený a nejsem si jistá, že se tam někdy vypravím. Ach jo, co se dá dělat. Večer to byl ale opravdu vtipný a opět naučný. Myslím, že jsme několikrát svými zvyky Hirojukiho dost šokovaly a skoro pořád se děsně smál. Já se vůbec nedivím, protože pro něj tu musí být všechno úplně zvláštní a nepochopitelné. Taky jsem mu řekla, že ho obdivuji, když se vydal do studovat do Evropy. Už pro mě je to změna kultury a hodně věcí mě tu šokovalo, pak si nedokážu představit ten skok z asijské kultury do evropské. Nejvíc ze všeho jsem ale pobavila já, když jsem chtěla poprosit číšníka o zaplacení. Šla kolem slečna, která byla oblečená jako číšnice, tak jsem ji zaklepala na rameno, nahodila úsměv a poprosila o účet. Ty dva naproti mě chytli záchvat smíchu a já po pár vteřinách taky, když mi nechápavý výraz slečny, která se vracela ze záchodu, naznačil, že ona tu asi nepracuje :-D . No co, mohla si vydělat a odmítla :-D.
Taky jsme včera dostali od naší učitelky knihu, ve které má každý z naší třídy svoji novelu, psanou během tohoto semestru. Protože jsme měli poslední hodinu, každý jsme ten svůj příběh měli popsat, přiblížit ostatním a přečíst pár odstavců. Nechci se k tomu moc vracet, protože to pro mě osobně byl hodně silný zážitek, emoce pracovaly na plné obrátky a já jsem byla zaskočená ochotou a soucítěním ostatních ve třídě. Hlavní nit mého příběhu byla totiž událost, která se doopravdy stala, a i když jsem si myslela, že mne to tolik nezasáhlo, při prezentování to na mě všechno dolehlo.
Ze strany vyučující je to moc hezký nápad, vytvořit knihu, protože každý z nás do toho příběhu vložil něco ze sebe a všichni jsme si domů odnesli nádherný suvenýr.
Až přijedu domů (a to už opravdu není za dlouho), můžu se vám podepsat, když jsem teď slečna Spisovatelka :-) .
Žádné komentáře:
Okomentovat