Poslední příspěvek?

Doma jsem už 20 dní a poslední článek pořád nikde. Ale už jsem sebrala odvahu a jdu na to. Nechtěla jsem psát odjíždějící článek hned po návratu domů, protože jsem doufala, že je to jenom sen a ještě nic nekončí. Bohužel, dneska ráno jsem se kopla do malíčku a z žádného snu jsem se neprobudila. To znamená jediné, jsem doma, už žádné Bordeaux.


Jak asi většina ví, rodiče pro mě přijeli autem. Ještě před tím, než dojeli do cíle, jsem ale musela vyřídit odjezd na recepci. Byla to hodně perná hodinka vyřizování a dohadování se!

Začátek vypadal slibně, slečna slíbila, že mi kauci vrátí bez problémů a s tím rozbitým oknem nebudou dělat problémy. Pak ale přišla na scénu starší paní, která si hraje na drsňačku a všechno zakázala. Nemůže mi vrátit kauci, když jim nedám hned klíče. Já říkám, že klíče jim teď dát nemůžu, když tam ještě jednu noc budu spát. A ona zas, ať jdu spát k nějaký kamarádce! "To je ale príma nápad!" Tak já mám pokoj plnej krabic a zavazadel a půjdu se na poslední noc stěhovat za nějakou kamarádkou. Chvilku mě dámy nechaly vycukat a když pochopily, že na jejich nápad přistoupit opravdu nehodlám, zavolaly řediteli.
"Ředitel výjimku povolil, kauci vám teda dáme. Kde máte ten papírek od uklízečky?"
 Na papírku od uklízečky bylo napsaný, že je pokoj v dobrém stavu, ale že mám rozbité okno.
 "Co znamená to rozbité okno?"
 "No to znamená, že mám rozbité okno!"
 "A jak vám asi můžeme vrátit kauci, když jste rozbila okno?"
Zatočila se mi hlava a skrytě jsem zuřila. Navenek jsem ale mluvila s úsměvem a lehkostí :-D .

Nebudu se tu zbytečně rozepisovat, jak to bylo dál, ale hodinu jsem tam byla, hodinu jsem se s nimi dohadovala, ony ještě jednou volaly řediteli a pak mi konečně vrátily moje peníze. Ještě na mě v průběhu vybalila, že za okno se platí 400 eur. Ještě teď se divím, že jsem si po celou dobu udržela chladnou hlavu a optimismus.
Má poslední zkušenost s administrací ve Francii potvrdila můj názor na ni a možná ho ještě o trochu zhoršila.

Pak už jsem šla čekat na kolej na rodiče a při zamykání dveří mi někdo za zády řekl: "Ahoj".
Musela jsem vypadat jako ryba na suchu, jak jsem otevírala pusu ve snaze něco říct, ale můj mozek pracoval na plné otáčky (né, že si do mě někdo rýpne!) a nemohl vymyslet CO říct. "Tak je to Čech, tím pádem mu mám říct ahoj, nebo je to cizinec a v jejich řeči se taky říká ahoj? Mám mluvit česky nebo francouzsky?" Naštěstí to "cizinec" rozlouskl a povídá pobaven mým výrazem:  "Slovák :-D ".
No a tak se poslední den na koleji dozvídám, že vedle sebe bydlíme už od září. Ale aspoň tu chvilku, než přijeli rodiče, jsme si popovídali.

Setkání s našima bylo dojemné. Ukázala jsem jim skoro celé historické centrum Bordeaux, snad jsem nic nevynechala. Utahala jsem je jako koťata a za odměnu jsme šli do palačinkárny. Oba dva byli překvapení, jak to vypadá a hlavně, jak to chutná! Oblizovali se až za ušima a nějaké ofrňování nad palačinkou už se nekonalo. Takže jsem byla spokojená, že jsem dobře vybrala a nezklamala.

Byla jsem hrozně ráda, že jim můžu ukázat všechna místa, kde jsem se já devět měsíců procházela. Ale zároveň v tu chvíli mi došlo, že tohle je už opravdu konec. Měla jsem chuť je zase poslat domů. "Viděli jsme se, popovídali jsme si, tak teď zase jeďte a já se někdy vrátím." Jenže to nevyšlo, připoutali mě do auta a tak jsem teď tady, v pokojíku u stolu a píšu tenhle veselosmutný text.

Ale ne, nebrečím, protože vím, že já se tam jednou vrátím :-) .
Bisous!