Až zas někdy někam na delší dobu pojedu, na loučení a mávání k autobusu už si asi nikoho nevezmu. Celé prázdniny jsem se zpátky do Bordeaux těšila, ale při pomalém odjíždění mávajícím milovaným jsem si to rozmyslela a bohužel se mě ta smutná nálada drží pořád.
Mávající arzenál
Cesta do Paříže mi utekla rychle, většinu jsem prospala. V noci jsme stáli hodinu na dálnici, ale kdyby mě neprobudili brebentící sousedé, tak bych to ani nevěděla. V Paříži mě po odbavení čekal trošku šok, protože složení autobusu do Bordeaux bylo následující: já+černoši. Naštěstí jsem měla během celé jízdy pohodlí (to je trošku silné slovo na 24 hodinovou jízdu autobusem), protože jsem seděla sama. A taky jsem se utěšovala, že jsou lepší černoši než Indové....
Když španělský řidič vyhlásil : "Cinco minutos de cigarros" (pět minut přestávka na cigaretu) celý autobus se vyvalil ven a kouřil. No fajn, já bych spíš uvítala: "Cinco minutos al lavabo" (pět minut na záchod).
Během cesty nám pouštěli trapný španělský filmy ve španělštině s katalánskými titulky. Nemohla jsem uvěřit svým očím, když jsem v jednom z nich viděla hrát Karla Rodena, jak střílí po nesmrtelných mniších.
Na koleji mě naštěstí žádné nepříjemné překvapení nečekalo, spíš naopak, byla vyměněna žárovka v lampičce. Zatím jsem si tu stihla dojít akorát nakoupit, vyprat povlečení, vymydlit pokoj a vystříkat ho celý Biolitem. Po ránu jsou tu krásné čtyři stupně nad nulou, doufám, že to přes den ještě vystoupá, ať se můžu jít procházet neprozkoumanými uličkami.
Velké prádlo
Tak zas příště!
Žádné komentáře:
Okomentovat